Nemocenská jako taková se u nás dlouho proplácela až po třech dnech doma. V současné době se ale začíná opět mluvit o tom, že by se mělo proplácet i prvních dvaasedmdesát hodin. Jedni slaví. Proč? Poukazují na to, že zejména v moderních kancelářích typu open space je jakákoli nákaza šíří rychlostí blesku, takže jeden člověk s horečkou bohatě stačí na to, aby záhy kašlalo celé patro. Tři dny nemocenské tak paradoxně mohou zaměstnavatele zachránit od toho, aby musel narychlo řešit, že mu s chřipkou ulehla půlka firmy.
Kromě toho, pár dní v posteli se může rovnat i týdnu, během kterého bude dotyčný nebo dotyčná chodit okolo, smrkat, kašlat, práce z nich stejně moc nedostanete, a nakonec je nemoc stejně dostihne. Na druhou stranu jsou ale i lidé, co se bojí, že placené první tři dny nemocenské povedou především k tomu, že si na nich zaměstnanci budou kurýrovat vinnou chřipku, taktéž známou jako kocovina. Pokud někdo v pondělí ráno zavolá, že je mu strašně zle, a že má asi chřipku, ale v úterý už vesele pobíhá po kanceláři, existuje důvod pro podezření, že ona „chřipka“ měla co dělat s těmi pěti panáky tequilly.
Problém je, že zejména státní podniky obvykle nemají takzvané sick days. To jsou asi tři až pět dní v roce, kdy vám projde, že prostě ráno zavoláte, že vám je příšerně zle, a že budete ten den doma. Obvykle se vás v takovém případě nikdo na nic neptá, ani vás nejdou kontrolovat, ale prostě to vezmou tak, že buď jste den předtím někde řádili víc, než bylo zdrávo, nebo je vám vážně jenom špatně. Spousta těchto stavů zase rychle odezní, a druhý den už jste normálně schopni fungovat.
Sick days kromě toho pomáhají i třeba rodičům, kterým náhle onemocní potomek, a oni musí narychlo řešit, co s tím. Dvacet čtyři hodin často plně stačí na zmobilizování chůvy nebo prarodičů. Takže než řešit placenou nemocenskou, možná by stálo za to se zamyslet nad tím, jak umožnit zaměstnancům flexibilnější život.