V prvé řadě byl komunistickým aktivistou a politickým novinářem. Ale také byl literárním kritikem a literárním historikem. A v neposlední řadě odbojovým pracovníkem protinacistického odboje.
Ve 20. letech byl hlavně divadelním kritikem a žurnalistou.
Hojně navštěvoval prvorepublikové kavárny a byl znám coby lev salónů, bohém a lamač dívčích srdcí.
Manželství uzavřel roku 1938 s Gustou Kodeřovicovou. Oba ho brali spíš jako formalitu a stav manželský jako buržoazní přežitek. Ve svazku ale mohli žádat penzijní ústav o finanční příspěvek.
Byl z generace, která se často rozcházela s komunistickým hnutím. Přesto Fučík stranu neopustil ani v druhé polovině 30. let. A to i přesto, že ho zaskočil sovětsko-německý pakt v roce 1939. Tak vám trošku přiblížím.
V roce 1932 vydal soubor reportáží V zemi, kde zítra znamená již včera. Je to dílo, na které se musí pohlížet jako na literární dílo a ne jako na fakta. Vytvořil v něm svůj svět.
Literát Egon Hostovský, který žil v exilu, napsal esej, ve které se zamýšlí, zda Fučík znal skutečnost o sovětském Rusku a vědomě klamal, nebo byl přesvědčen, že to tam tak opravdu vypadá.
Když 23. 8. 1939 byl podepsán Molotov-Ribbentrop, byl zklamaný. Je to smlouva o vzájemném neútočení mezi nacistickým Německem a SSSR.
Fučík odešel z Prahy a distancoval se od prvního ilegálního ÚV KSČ a tím že v něm nepůsobil, je důkaz, že nesouhlasil se sovětskou politikou.
V roce 1941 začíná hledat kontakty ke komunistickému odboji. Jeho vstup se dá datovat od jara 1941 a v roce 1942 byl zatčen. Zde vidíme, že jeho aktivní působení nebylo nijak dlouhé. Přesto se stihl podílet na vydávání ilegálního Rudého práva i dalších periodik.
Nedá se ani říct, že by byl členem druhého ilegálního ústředního vedení, protože by muselo být schváleno Moskvou. Tehdy neexistovalo spojení, tak nemohl být proces dokončen.
Dostal za úkol vybudovat organizaci pod názvem Národní revoluční výbor inteligence. Jak název napovídá, jednalo se o „naverbování“ české inteligence. A právě tito lidé jsou na jaře roku 1942 zatýkáni. Nejvýznamnější člověk z okruhu byl Vladislav Vančura, který byl popraven v rámci druhého stanného práva.
Gestapo zatklo Fučíka vlastně náhodou. Byl v bytě u manželů Jelínkových, které přijeli zatknout.
Nedokázal při výsleších mlčet. Mluvil stejně jako ostatní. Nebyl žádným neohroženým hrdinou. V jeho knize Reportáž psaná na oprátce, se k tomu přiznává, ale tato pasáž byla později cenzurována.
Existují domněnky, že při prvním výslechu, kdy byl skoro umlácen, opravdu nemluvil. Až později, kdy zjistil, že gestapo získalo informace směřující k lidem z kultury, rozhodl se jejich pozornost vést jiným směrem.
Byl popraven v září roku 1943. Přesný datum neznáme, protože na konci srpna čekalo na popravu 400 lidí a při bombardování padla část stěn, takže poprava byla urychlena během tří dnů. Každopádně 8. 9. byla popravena většina z nich.
Kultura