Dříve bylo jaksi přirozené, že lidé chodili v neděli do kostela, kde poslouchali kázání kazatele z Bible, Koránu, či jiného, podle daného náboženství. Lidé byli více pobožní, možná i proto, že jim to pomáhalo pochopit svět okolo nic. Co a jak, proč se v přírodě děje, dávalo jimto určité morální hodnoty a podněty k tomu, se zamyslet. Takové duchovní vzdělání bylo samozřejmostí i u dětí od raného věku, kdy následně ve škole měli ještě stálý předmět katechizmus.
Duchovní vzdělání patří nejen do klášterů a podobně, ale i dnes nese určité morální hodnoty, které je zapotřebí předávat dál. Avšak chtějte dnes po dětech, aby chodili s Vámi každou neděli do kostela, tak Vás prohlásí minimálně za blázna, který by se měl jít léčit. Ale víra a duchovní vzdělání do určité míry má i obrovskou moc léčit. Léčit ne tak tělo, jako duši, která je dnes často opomíjena a odstrkována na potom. Jenže nikdo nevíme, jestli to potom ještě bude. Nikdo nemáme zítřek jistý.
Nebudu tu tvrdit, které náboženství je lepší a které horší, nebudu Vám tu říkat, jakou víru máte vyznávat a jakou Svatou knihu číst. Je na každém, co si vybere na své duchovní cestě a zda se na tuto cestu odváží vydat. Ve všech vírách, ve všech Svatých knihách je určité semínko pravdy, kterou lidstvo dávno ztratilo a potřebuje ho opět najít, aby mohlo přežít. Jenže dnešní lidé se neustále honí za dočasným materiálním světem a na svět věčný, svět duchovní nemají čas. Ale kdy si ten čas udělají? Na smrtelné posteli? To už bude trochu pozdě, nemyslíte? Je jedno, jakou duchovní cestou se dáte, každá je správná a každý potřebuje projít jinou cestou, aby některé věci pochopil dříve, než bude pozdě.
Je na každém, zda se rozhodne jít po duchovní cestě. Nikdo přeci netvrdí, že jít po duchovní cestě a prožít duchovní hledání, musí přerůst ve fatální fanatismus, který místo lásky rozsévá strach a smrt.
